Stromboli - když sopka zuří

Nerad bych psal článek o každé věci, která se mi v životě přihodí, ale vidět na vlastní oči vybuchující sopku zkrátka není něco, co se vám poštěstí každý den. Všechno to začalo v dubnu, kdy mě kolegové (oni ví) během pobytu na Erasmu+ pozvali na soukromý výlet na Liparské (Eolské) ostrovy. S kapkou v oku musím říct, že šlo o zdaleka nejlepší akci celého mého pobytu v Itálii. Přesně v tomhle je ta krásná pointa Erasmu - poznáte lidi z druhého konce světa a odnesete si s nimi vzpomínky na celý život. Děkuju ❤️

Cesta

Protože naším domovským městem bylo kampánské Salerno, první den výletu jsme strávili prakticky jenom přesunem na Sicílii. Čekala nás skoro šestihodinová jízda vlakem přes Kampánii, Basilicatu a Kalábriiaž do sicilského přístavního města Milazzo, odkud jsme pak trajektem pokračovali na samotné souostroví.

Jelikož je Sicílie ostrov, dělí ji od pevninské Itálie Messinský průliv, pojmenovaný podle přilehlého sicilského města Messina(odkud mimochodem původně pochází i moc dobré pivo). Právě do Messiny a zpět míří všechny trajekty z pevniny. Před odjezdem jsem si trasu nijak zvlášť nestudoval (mám rád překvapení), a tak jsem se ani nezamýšlel nad tím, jak náš vlak průliv vlastně překoná. O to větší překvapení mě čekalo po příjezdu do přístavu v Reggio Calabria.

Vůbec jsem netušil, že něco jako vlakotrajekt existuje 😆 Z Messiny jsme pak pokračovali vlakem dál až do Milazza.

Liparské ostrovy

Z Milazza jsme trajektem dopluli na Lipari, největší a hlavní ostrov celého souostroví. To se rozprostírá v Tyrhénském mořiseverně od Sicílie, přímo v aktivním vulkanickém pásmu mezi Etnou a Vesuvem. Všechny zdejší ostrovy jsou sopečného původu – v podstatě jde o vrcholky podmořských sopek vyčnívající nad hladinu. Souostroví tvoří sedm hlavních ostrovů: Lipari, Vulcano, Stromboli, Salina, Panarea, Filicudi a Alicudi, přičemž všechny kromě samostatné Saliny spadají pod správu sicilské Messiny.

Celé souostroví zabírá plochu zhruba 1 600 km² a vyrostlo z Tyrhénské pánve na mořském dně díky sopečné činnosti trvající už 260 000 let. Dnes tu jsou ale aktivní už jen dvě sopky – Stromboli a Vulcano. Že jste na sopečné půdě, vám nicméně připomenou skoro všechny ostrovy. Všude možně tu totiž ze země i pod hladinou unikají horké plyny a pára, tedy takzvané fumaroly (taková příjemná přírodní vířivka), a vyvěrají zde termální prameny. Díky sopečnému popelu je tu navíc neskutečně úrodná půda - koneckonců právě na Stromboli jsem viděl asi tu největší červenou papriku ve svém životě.

Mimochodem, své druhé jméno „Eolské“ ostrovy získaly po Aiolovi, mýtickém vládci větrů. V Homérově Odyssee byl Aiolos božským strážcem větrů a králem bájného vznášejícího se ostrova Aiolie. Bouřlivé větry držel bezpečně uzamčené uvnitř ostrova a vypouštěl je jen na příkaz vyšších bohů, když měly na světě napáchat zkázu. Když se u něj zastavil Odysseus na své cestě z Tróje, dostal od Aiola vak se všemi větry, který mu měl zajistit klidnou plavbu domů. Jeho zvědaví společníci ale vak během plavby otevřeli a rozpoutaná bouře zahnala jejich loď zpátky ke břehům ostrova. Na ostrovech natáčel na jaře 2025 svou Odysseu i Christopher Nolan. Celá tahle mytologie mi přijde hrozně zajímavá a vydala by na samostatný článek – ten už je ale naštěstí pro vás dávno napsaný.

Vulcano

Druhý den jsme se vydali trajektem na Vulcano - ostrov s několika sopečnými kalderami, včetně jedné ze čtyř aktivních sopek v Itálii, které nejsou podmořské. Anglické slovo „volcano“ a jeho ekvivalenty v evropských jazycích pocházejí právě z názvu tohoto ostrova. Staří Řekové ostrov nazývali Therasía nebo Thérmessa (zdroj tepla). V jejich mýtech vystupoval jako slévárna olympského boha Héfaista, patrona kovářů. Podle římských mýtů se ostrov zvětšoval díky tomu, že Vulkán pravidelně odklízel popel a saze ze své kovárny. Zemětřesení, která buď předcházela výbuchům popela, nebo je doprovázela, si lidé vysvětlovali tím, že Vulkán zrovna koval zbraně pro boha války Marta.

Malý cornetto moment

Ale dost historie - za zmínku totiž podle mě stojí i občerstvení před výstupem na sopku. V místní cukrárně jsme si po příjezdu trajektem dali k snídani typické čerstvé cornetto - velmi populární sladké pečivo, v podstatě croissant, často s krémovou nebo třeba čokoládovou náplní. Nejlepší a nejpopulárnější je však tato pistáciová verze. Cornetto se dá alespoň v jižní Itálii sehnat snad na každém rohu, stojí kolem jednoho eura a je velmi oblíbené v kombinaci s espressem nebo cappuccinem. Za celý pobyt v Itálii jsem jich už pár zkusil, musím ale uznat, že tenhle konkrétní kousek přímo z pece byl jednoznačný chuťový vítěz. Asi kouzlo Sicílie.

Sopka

Po snídaňové pauze jsme se vydali malebnou stezkou plnou žlutých keřů na vrchol.

Cesta nahoru trvala zhruba hodinu a půl a byla dost prašná. Na první pohled to tak nevypadá, ale chce to pevné boty, není to úplná procházka růžovým sadem. Vrchol se nachází sice jen 388 metrů nad mořem, ale foukalo tam jako blázen. Když se řekne sopka, každému se vybaví hora chrlící horkou lávu. Nicméně dnes sopka spí a občas o sobě dá vědět jen otřesem a výrony horké sirné páry. V okolí kráteru lze proto pozorovat takzvané fumaroly, ze kterých tyto plyny vyvěrají. Jsou pokryté krásnými žlutými krystalky síry. Mimochodem, síra je tady cítit skoro po celém ostrově, dokonce už v přístavu. Samozřejmě přiblížením se k fumarolám člověk dost riskuje - jak život (nebo v lepším případě otravu), tak tučnou pokutu. Například druhá cesta z vrcholu (na prvním obrázku) je kvůli tomu uzavřená. Každopádně jde o neuvěřitelně krásné místo s úžasným výhledem.

Cestou dolů jsme potkali německého profesora vulkanologie, se kterým jsme se dali do řeči (pamatujte si ho, bude ještě důležitý). Vysvětloval nám, jak tyto sopky a fumaroly fungují, a trpělivě odpovídal na všechny naše stupidní dotazy (například jak je dole v kráteru). Tehdy jsme ještě nevěděli, že ho na ostrovech potkáme ještě asi dvakrát.

Po sestupu jsme kromě obchůdků se suvenýry navštívili ještě pláž Spiaggia delle Acque Calde. To doslova znamená „pláž horkých pramenů“ - což je velice přesný název, protože horké (sírou smrdící) plyny zde unikají přímo do moře a tvoří tak přírodní vířivku, ve které jsme strávili asi půl hodiny. Voda je tu poměrně zakalená kvůli chemické reakci plynů unikajících do moře (bohužel to neumím přesně vysvětlit). Tyto plyny mají teplotu klidně kolem 200 °C, takže je potřeba si dávat docela pozor. I když si člověk v mělké vodě jen stoupnul do písku a trochu se zavrtal, bylo cítit znatelné teplo a po chvíli musíte uskočit, protože vás to začne pálit 😆

Hned vedle této pláže se nachází přírodní „bahenní termální lázně“, nicméně náš německý kolega po našem dotazu dost pochyboval o jejich zdravotních benefitech a antibakteriálních vlastnostech, zvážíme-li, kolik lidí se tam válí v jednom a tom samém bahně. Koupání v moři bylo sice nádherné, ale asi nikdy nezapomenu na to, jak hrozně to tam smrdělo sírou. Po půl hodině ve vodě jsem měl pocit, že mám skoro otravu. Plavky mi smrděly sírou ještě asi tři měsíce a já sám jsem ji ze sebe cítil ještě po návratu do Salerna.

Ostrov Lipari

Další den jsme prakticky celý strávili na našem domovském Lipari. Začali jsme ho východem slunce na již zmíněné přilehlé pláži.

Po krátkém dospání a snídani jsme se na pláž vrátili vykoupat a strávit dopoledne na sluníčku. Protože je Lipari ostrov sopečného původu, nachází se na jeho plážích spousta obsidiánu. To je nádherné, temně černé přírodní vulkanické sklo vznikající rychlým chladnutím lávy. Obsidián je velmi tvrdý, křehký a amorfní (nemá pravidelnou krystalovou mřížku a jeho atomy jsou uspořádány náhodně) - při lomu proto vytváří velmi ostré hrany.

Na další den jsme měli v plánu Stromboli, takže jsme odpoledne vyrazili prozkoumat město a procházku zakončili u observatoře při západu slunce.

A ten západ slunce... to bylo opravdu něco:

Cestou zpátky jsme znovu potkali našeho známého německého profesora, se kterým jsme se dali do řeči o našich dalších plánech. Když jsme zmínili výstup na Stromboli, doporučil nám jít na vyhlídku až večer a počkat do tmy. A toto doporučení bylo naprosto klíčové.

Stromboli

A nyní zlatý hřeb tohoto článku a za mě nejzajímavější zastávka na naší cestě - Stromboli, domov mýtického Aiola a ostrov tvořený stejnojmenným stratovulkánem se třemi aktivními krátery, který patří mezi nejaktivnější sopky na světě. Základna samotné sopky leží zhruba 2 000 až 2 400 metrů pod hladinou moře, zatímco nejvyšší bod ostrova ční do výšky 926 metrů. V roce 2016 zde žilo přibližně 500 stálých obyvatel. Sopka je nepřetržitě aktivní už skoro 3 000 let a několikrát do roka se tu pořádá cvičná evakuace. Samotné erupce jsou často viditelné z mnoha míst na ostrově i z okolního moře, což dalo ostrovu přezdívku "Maják Středomoří".

Snídaně

Snídaně je základ dne, proto jsme si hned u přístavu dali arancini a granitu. Granita je sice dobrá, ale sama o sobě není až tak zajímavá (v podstatě zmrzlina/ledová tříšť s ovocem), zato arancini, hmmm! Za mě velmi chutné kuličky z vařené rýže plněné masovým ragú nebo jinou dobrotou (často sýrem, masem či zeleninou), obalené v trojobalu a osmažené v olivovém oleji. V italštině znamená arancini "malé pomeranče".

Všimněte si krásné keramické desky stolu - právě keramikou je jižní Itálie vyhlášená. V budoucnu, až budu vydělávat miliony, si chci jeden takový stůl pořídit domů...

Každopádně nohama zpátky na zem. Po snídani jsme zamířili úzkými uličkami městečka na ubytování a hned poté na pláž.

Pláž a mořské sklo

Pro koupání jsme si vybrali pláž Ficogrande, která je stejně jako všechny další zdejší pláže temně černá díky svému sopečnému původu. Je odtud vidět i malý sopečný ostrůvek Strombolicchio s malým majákem:

Na pláži se nachází velké množství mořského skla. To vzniká přirozeným mechanickým obrušováním a chemickým zvětráváním skla ve slané vodě. Tento proces může trvat 20 až 200 let. Barva závisí na původním zdroji - často jsou to různé lahve od piva, limonád nebo skleněné rybářské plováky. Mořské sklo je sice krásné, je ale dobré mít na paměti, že jde stále o lidský odpad, kterým jsme se nenávratně zapsali do dějin Země.

K večeru jsme se začali chystat na hlavní bod našeho programu...

Sopka

Na psaní této části článku jsem se těšil asi nejvíc... Výstup a noční pozorování sopky.

Po páté hodině večerní jsme vyrazili z ubytování klikatou cestou do kopců směrem na vyhlídku ve výšce 290 metrů nad mořem. Leží přímo pod vrcholem sopky nad širým Tyrhénským mořem, kde se k večeru shromažďují lodě k pozorování západu slunce a večerních erupcí.

Výše je ještě druhá vyhlídka ve 400 metrech, ale pro pokračování je potřeba mít s sebou průvodce, jinak hrozí tučná pokuta 500 €. Cestou už byly slyšet menší exploze, ale přes svah nebylo nic vidět. O to víc jsme byli natěšení, až uvidíme explozi s lávou.

Po dosažení vyhlídky jsme se pohodlně usadili a sledovali nádherný výhled před námi. Začínal jsem ale být trochu zklamaný - čekal jsem lávu a exploze, a zatím jsem neviděl vůbec nic... Jenže deset minut nato se ozvala obrovská rána:

Jak je slyšet na videu, byli jsme z toho úplně odvaření. A celá ta podívaná i s lávou pokračovala také po západu slunce. Celkem jsem natočil kolem dvou hodin 4K videa, ale stejně se nic nevyrovná tomu vidět to na vlastní oči.

Závěr

Na vyhlídce jsme zůstali skoro až do půlnoci a jen těžko se nám odtamtud odcházelo – nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Je to tak trochu paradox: původně jsem totiž na tenhle výlet vůbec neměl v plánu jet a nechal jsem se přemluvit až během hry kulečníku u lahve Peroni. Doufám, že se tam ještě alespoň jednou v životě vrátím. Chtěl bych ještě jednou poděkovat svým kolegům z Erasmu, kteří mi umožnili tenhle výlet podniknout. Nezapomenutelné ❤️ Protože každý den nemáte šanci vidět, jak sopka zuří.