Vetřelci a volavky (hlavně města Pražského)

Po nedávném pádu plastiky Rovnováha na úpatí Barrandovského mostu v Praze jsem si vzpomněl na projekt Vetřelci a volavky. Narazil jsem na něj celkem náhodou zhruba před třemi lety, když jsem tudy projížděl, všiml jsem si plastik Hroší lázeň I a Hroší lázeň II. Vždycky, když vidím z auta něco zajímavého, snažím se to co nejrychleji najít na Mapách.cz. Přes hroší lázně jsem se proklikal právě na Rovnováhu, kde jsem našel odkaz na stránky projektu.

Jak to vlastně vzniklo?

V období Normalizace existoval zákon, který nařizoval, aby každá státní stavba (mateřské školky, sídliště, polikliniky, dálnice, obchodní domy, administrativní budovy atd.) vyhradila 1 až 4 % z celkového rozpočtu na "výzdobu". Pro vystudované výtvarníky to byla velmi lukrativní práce a stát díky tomu mohl propagovat svoji ideologii.

Zrada byla v tom, že tyto zakázky měla pod palcem jako jediný zadavatel Komunistická strana Československa, což umělcům poměrně svazovalo ruce. Většina z nich odmítala po invazi v roce 1968 zpracovávat politické náměty a tak se uchylovali k neutrálním tématům jako rodina, sport, práce, flora, fauna nebo k dalším abstraktním dekorativním objektům. Na jednu stranu chtěli modelovat sochy svobodně, na druhou stranu byli výběrovou komisí Svazu českých výtvarných umělců nuceni do nesmyslných a účelových zadání poplatných režimu. Vznikla tím tak často bizarní kombinace abstraktního a realistického umění, která nemá ve světě obdoby.

Co jsou to Vetřelci a volavky

Jedná se o projekt sochaře Pavla Karouse, který má za cíl dokumentovat, popularizovat a chránit výtvarné umění ve veřejném prostoru z období Normalizace (70. a 80. léta ČSSR). K významu jména projektu se ještě dostaneme. Vyšla i stejnojmenná kniha, která projekt významně proslavila.

Na jejich webu lze najít mapu existujících i neexistujících soch, 26 minutový dokument a spoustu dalších informací ohledně tohoto normalizačního fenoménu. Věnuje se mu i jeden díl pořadu Retro České televize. Jakmile se člověk začne na tyto objekty soustředit, zjistí, že jsou úplně všude (mapa převzaná z webu projektu):

Rozdělení soch

Autoři Vetřelců a volavek zaznamenali několik stále se opakujících typů, které příhodně pojmenovali:

"Ztratila klíče"

Kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z bloku koupeného pískovce, do kterého autor v rámci co nejoptimálnějšího využití materiálu vtěsnal celou postavu dívky.

"Kyčelní kosti mamuta"

Abstraktní plastiky podle anglického sochaře Henryho Moora silně inspirovány tvary kostí, mořských vyplavenin a podobných přírodnin. Plastiky tak často připomínají jakési prehistorické příšery. Schvalovací komisí často prošly třeba jako dětská prolézačka.

"Triffidi"

Surrealistické, vertikální a osově symetrické kašny, větrací komíny a podobně vytvořené z kombinovaných materiálů v dekorativním stylu Brusel. Při troše fantazie připomínají lidožravé rostliny z románu Den Triffidů.

"Vetřelci"

Tyto vejcovité sochy inspirované sochami rumunského sochaře Constantina Brâncușiho měly evokovat optimistickou náladu života a vitality na vznikajících sídlištích. Tyto zvláštní mimozemské sochy působí spíše depresivním a parazitickým dojmem a díky jejich podobnosti s prvotním vývojovým stádiem xenomorfa z filmu Vetřelec (1979) dostaly tento krásný název.

"Volavky"

Plastiky vodních ptáků kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny tohoto motivu sahají do roku 1958 kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Použití vodních ptáků byl velmi dobrý způsob, jak před schvalovací cenzorskou komisí naplnit podmínky socialistického realismu. Bohužel jsou tyto sochy velmi snadno odcizitelné a končí ve sběrnách. Je to škoda, ze všech normalizačních soch se mi líbí nejvíce.

Vybrané zajímavé objekty

Jak jde poznat z fotek výše, udělal jsem si menší procházku po Praze a některé zajímavé objekty jsem nafotil.

Rovnováha

Již zmíněná dnes už bývalá betonová brutalistická plastika vznikla v roce 1989 podle návrhu sochaře Josefa Klimeše a roku 1990 byla osazena u Barrandovského mostu. Delší dobu byla ve špatném technickém stavu a 17. července 2026 se zřítila.

Mezi horolezci se jí říkalo Červ Dobyvatel a občas na ni i lezli - vznikl pro ni dokonce i lezecký průvodce. Praha několik dní po zřícení schválila výstavbu repliky za 13 milionů korun. Ne že by se mi původní útvar nelíbil, ale možná mohli vyhlásit veřejnou soutěž a nahradit padlého Červa něčím jiným.

Hroší lázeň I a Hroší lázeň II

Na druhé straně mostu se nachází další dva brutalistické objekty - dvě betonové mísy sloužící jako zastřešení schodiště přezdívané jako „Hroší lázeň“ nebo taky „Sloní lázeň“. Jejich autorem je sám architekt mostu Karel Filsak. V roce 2003 se na vyšší z nich uskutečnil první horolezecký výstup.

Zaznamenal jsem informace, že by se lázně měly preventivně nechat zbourat, aby je nepotkal stejný osud jako Rovnováhu. Doufám, že to není pravda, protože ve výsledku je tenhle brutalismus docela cool.

Skateboardista

Nikdy bych neřekl, že pod Nuselským mostem (který by si sám o sobě zasloužil samostatný článek) může být tak hezký park. Ten je sám o sobě plný soch (například sousoší Tři), ale já jsem si vybral Skateboardistu.

Tato bronzová socha Jaroslava Hladkého z roku 1982 je totiž údaje první socha skateboardisty na světě. Po poškození vandaly byla opravena z veřejné sbírky a v roce 2022 vrácena vedle blízkého skateparku u pilíře mostu.

Poutač České televize

Hliníková plastika na vstupu do ČT od Jiřího Nováka z roku 1983.

"Takový ty pohádky, který k tomu člověk musel říct - to nebyly vůbec vnitřně braný názvy. To spíš člověk šel po těch základních pocitech, po tom co se v tý přírodě vyskytuje. Zase - pohádka, co se týče tématu. Takže paprsky z éteru se nakonec nějakým způsobem bodově scházej na obrazovce. Říkám to úplně primitivně, ale takovýmhle nějakým způsobem se to muselo vysvětlovat. Protože jináč to byla určitá hra, jako s prostorem, s tvarem."

Řekl Jiří Novák ke vzniku plastiky v dokumentu Vetřelci a volavky (2008). Krásně to ukazuje, jak se umělci vyrovnávali se socialistickým zadáním veřejného umění.

Kosmonauti

Na konci metra linky C v blízkosti stanice Háje se tyčí bronzové sousoší kosmonautů Vladimíra Remka a Alexeje Gubareva v nadživotní velikosti, připomínající jejich společný let do vesmíru v roce 1978. V té době se dokončovala již zmíněná stanice metra, tenkrát příznačně nesoucí jméno "Kosmonautů". Autorem je sochař Jan Bartoš, který jej vytvořil v roce 1979.

Zajímavostí je, že díky Vladimíru Remkovi se stalo Československo třetím státem na světě, který dosáhl vesmíru.

Dálky

Další geniální plastika od Jiřího Nováka, která zdobí kašnu na sídlišti Novodvorská. Při zafoukání větru by se špice měly nezávisle na sobě točit - to jsem bohužel nezkoušel, protože byl říjen a do vody se mi nechtělo. Je to jeden z objektů, který se díky snaze veřejnosti podařilo zachránit před odstraněním.

"Tahleta věc, tahleta plastika - moje jméno, pracovní, bylo Dálky. Dálky byly sen mladý generace. My jsme tady byli jako nejdál na hranicích a to ještě nešlo pořád až tam. Byla to taková určitá symbolika. A já jsem měl takovou snahu mít tu tématiku takovou jaksi zúženou a dělal jsem řadu křídel a řadu takovýchle jako věcí který měly tedy nějakým způsobem navozovat takovou tu všeobecnou touhu."

(Opět Jiří Novák ke vzniku Dálek v dokumentu Vetřelci a volavky 2008)

Výběr ostatních objektů

Závěr

V období normalizace vznikalo ve veřejném prostoru spoustu děl diskutabilní kvality, nicméně se mezi nimi nacházela i díla kvalitní, od kvalitních umělců (na které je tento článek příliš krátký). Bohužel jich ale dost v rámci rekonstrukcí zmizelo a mizí dál:

"Problém těhle realizací a jejich drastickýho zacházení v současný době je podle mě způsobenej tím, že vlastně po revoluci v 89. památkáři neposouvaj tu hranici dál do toho období komunismu, asi z důvodu tý ideologický složitosti."

Pavel Karous v pořadu Retro (2010)

"Vždycky když se nákěj režim mění nebo po každý revoluci, to první kdo to odskáče jsou takovýhle objekty nebo plastiky. Jsou to symboly tý doby a lidi který jsou nekulturní a nechápou to jako výtvranej objekt, tak vnímaj jenom tu estetiku tý normalizace jako za hnusnou a potom se ty věci začnou odstraňovat."

Pavel Karous v dokumentu Vetřelci a volavky (2008)

Osobně si myslím, že je to dost velká škoda a hodně děl z tohoto "rozpačitého dědictví" si nezaslouží skončit ve sběru nebo pod sbíječkou. Speciálně u nás v Hradci Králové, kde byly už volavky (které patří k těm vkusnějším výtvorům) odstraněny.

"Samozřejmě, že se můžeme dohodnout na tom, že paneláky jsou krásný a že by bylo dobrý celou tu Prahu, co je voblezlá těma panelákama, zachovat a ty sídlištní odpornosti konzervovat. Nakonec, včera jsem letěl nad Jihlavou a tam, když se člověk koukne na ten fantastickej obchoďák, kterej je uprostřed toho náměstí - ten je taky svým způsobem kuriózní a vlastně nádhernej a taky by se asi měl zachovat pro příští generace, aby teda vlastně... Ale sorry, je to prostě prasárna co ten zk*rvenej bolševickej č*rák tady udělal, čím zanařádil tadytu zemi. Prostě to je můj názor a nezměním ho. A nemyslím si, že by z nostalgie... Nakonec Michal David jako je taky skvělej zpěvák. Protože takový nostalgické je to a všichni ho maj rádi."

David Černý (současný kontroverzní sochař) v dokumentu Vetřelci a volavky (2008)

Jak podotkl David Černý, je to docela složitá tématika. Na webu projektu je dokumentováno víc jak 3000 objektů. Jen v Praze jich jsou stovky a tak jsem nebyl za dva dny schopen ulovit všechny, maximálně 60. Stále mi některé zajímavé chybí (například Fuga, Kalich a spoustu dalších...). Na všechny je prostě tenhle blog moc krátký, takže jestli vás to zajímá (což by mohlo pokud jste článek přežil až sem), všimněte si příště venku mezi paneláky vetřelce nebo volavky. Jsou všude!